OTEVŘU oči a slova „Strach Samotného Boha“ jsou namalována na bílé zdi. Slyším znovu zvuk tekoucí vody, ale tentokrát z kohoutku, ne v propasti. Chvíli mi trvá, než vidím konečné hrany v prostředí, linie rámů dveří a rámu pultu a stropu.
Bolest je stálá a tepe v hlavě, tváři, žebrech. Neměla bych se pohnout; bude to ještě horší. Vidím modrou přikrývku pod mou hlavou a zkřivím obličej, když otočím hlavu na stranu, abych zjistila, odkud pochází zvuk tekoucí vody.
Čtyřka stojí v koupelně s rukama v umyvadle. Krev z jeho kloubů mění vodu v umyvadle na růžovou. Má rozřízlý koutek úst, ale jinak se zdá, že není zraněný. Jeho výraz je klidný, když zkoumá řezy, vypíná vodu a usuší si ruce do ručníku.
Mám jen jednu vzpomínku na to, jak jsem se sem dostala a ještě jeden obraz: černé inkoustové lemování na straně krku, roh tetování, a jemné kývání, což mohlo znamenat jedině to, že mě nesl.
Vypne světlo v koupelně a v rohu místnosti bere z chladničky ledový obklad. Když jde ke mně, uvažuju o tom, že bych zavřela oči a předstírala, že spím, ale pak naše oči se setkají a je příliš pozdě.
„Tvé ruce,“ zaskřehotám.
„Mé ruce jsou nic ve tvém znepokojení,“ odpoví. Jedním kolenem spočine na matraci a nakloní se nade mě, sklouzne ledovým obkladem pod mou hlavu. Než se odtáhne, natáhnu ruku, abych se dotkla řezu na straně rtu, ale pak se zastavím, když si uvědomím, co jsem se chystala udělat, a má ruka se vznáší.
Co můžeš ztratit? ptám se sama sebe. Lehce se dotknu konečky prstů jeho úst.
„Tris,“ říká, mluví skrz prsty, „Já jsem v pořádku.“
„Proč jsi tam byl?“ ptám se, nechám ruku poklesnout.
„Vracel jsem se z řídící místnosti. Slyšel jsem křik.“
„Co jsi s nimi udělal?“ říkám.
„Drewa jsem před půlhodinou dal na ošetřovnu,“ říká. „Peter a Al utekli. Drew prohlašoval, že se tě jen snažili zastrašit. Alespoň to je to, co se mi snažil říct, myslím.“
„Je ve špatném stavu?“
„Bude žít,“ odpovídá. Dodává hořce, „Nemůžu říct, v jakém stavu.“
Není správné přát si bolest lidí jenom proto, že mi ublížili jako první. Ale doběla rozžhavený triumf se žene přes pomyšlení na Drewa na ošetřovně a stisknu paži Čtyřky.
„Dobře,“ říkám. Můj hlas zní pevně a divoce. Vytváří se ve mně zlost, nahradí mou krev hořkou vodou a naplňuje mě, pohlcuje mě. Chci něco rozbít nebo do něčeho udeřit, ale bojím se pohybovat a tak místo toho začínám brečet.
Čtyřka se krčí na kraji postele a pozoruje mě. V jeho očích nevidím žádný soucit. Měla bych být zklamaná, když ho nevidím. Vytáhne volné zápěstí a, k mému překvapení, spočine rukou na straně tváře a palcem otírá mou lícní kost. Jeho prsty jsou opatrné.
„Měl bych to nahlásit,“ říká.
„Ne,“ odpovídám. „Nechci, aby si mysleli, že mám strach.“
Přikývne. Placem rozpačitě pohybuje nad mou lícní kostí tam a zpět. „Myslel jsem si, že to řekneš.“
„Myslíš, že by to byl špatný nápad, kdybych se posadila?“
„Pomůžu ti.“
Čtyřka svírá rameno jednou rukou a druhou udržuje mou hlavu stabilní, když se tlačím nahoru. Bolest se v ostrých záblescích řítí do mého těla, ale snažím se to ignorovat, dusím sten.
Podává mi ledový obklad. „Můžeš si to přiložit v bolesti,“ říká. „Jsem tu jen já.“
Skousnu si rty. Na mé tváři jsou slzy, ale ani jeden z nás se o nich nezmíní nebo je dokonce i připouští.
„Navrhuju, aby ses spoléhala na své přeměněné přátele, aby tě odteď chránili,“ říká.
„Myslím, že měla,“ říkám. Cítím znovu na svých ústech Alovu ruku a vzlykání mnou zatřese dopředu. Stisknu ruku na čelo a houpu se dopředu a dozadu. „Ale Al…“
„Hledal tě, malou tichou dívku z Abnegationu,“ říká Čtyřka tiše. „Ublížil ti, protože tvá síla ho dělala slabým. Žádný jiný důvod.“
Přikývnu a snažím se mu věřit.
„Ostatní nebudou žárlit, pokud ukážeš nějakou zranitelnost. Dokonce, i když to není reálné.“
„Ty si myslíš, že mám předstírat zranitelnost?“ ptám se a zvyšuju obočí.
„Jo, myslím.“ Vezme si ode mě ledový obklad, jeho prsty se dotknou mých, a drží si ho proti své hlavě sám. Položím ruku dolů, moc horlivě spočinout jí na něm. Čtyřka vstane. Zírám na lem jeho trička. Někdy ho prostě vidím jako každou jinou osobu, ale někdy mám pocit, že při pohledu na něj je v mých vnitřnostech jako hluboká bolest.
„Když půjdeš zítra na snídani, budeš mít potřebu ukázat svým útočníkům, že na tobě nezanechali žádný vliv,“ dodává, „ale měla bys nechat ukazovat své modřiny na tváři a udržet hlavu sklopenou.
Myšlenka mi zvedne žaludek.
„Nemyslím, že to můžu udělat,“ říkám bezvýznamně. Zvednu oči k jeho.
„Musíš.“
„Nemyslím, že se to stane.“ Teplo stoupne do tváře. „Dotýkali se mě.“
Celé jeho tělo se napne na slova, která řeknu, jeho ruka pevně sevře ledový obklad. „Dotýkali se tě,“ zopakuje, jeho tmavé oči jsou chladné.
„Ne, tak jak si myslíš.“ Odkašlu si. Neuvědomila jsem si, že když to řeknu, jak trapně to bude o tom mluvit. „Ale…skoro.“
Podívám se pryč.
Je tichý, a stále tak dlouho, až musím něco říct.
„Co se děje?“
„Nechci to říct,“ říká, „ale mám pocit, že musím. Je to pro tebe více důležitější být v bezpečí, než práva. Prozatím. Rozumíš?“
Jeho rovné obočí je těsně nad očima. Můj žaludek se svíjí, částečně proto, že dělá dobrý smysl, ale nechci to přiznat, a částečně proto, že chci něco, ale nevím, jak to vyjádřit; chci zmenšit prostor mezi námi, dokud to nezmizí.
Přikývnu.
„Ale prosím, když uvidíš příležitost…“ tiskne ruku k mé tváři, studenou a silnou, a nakloní mi hlavu nahoru, takže se na něj musím dívat. Jeho oči se zablesknou. Vypadají téměř jako zvířecí. „Znič je.“
Nejistě se zasměju. „Jsi trochu děsivý, Čtyřko.“
„Udělej mi laskavost,“ říká, „a neříkej mi tak.“
„Tak jak ti mám pak říkat?“
„Nijak.“ Odtáhne ruku od mého obličeje. „Zatím.“
2 komentářů:
ííížasná kapitolka :) ten čtyřka je tak hodnej :DD a zajímalo by mě jak se menuje doopravdy :) děkuju moc :))
dík :-)
Okomentovat