http://just-books-m.blogspot.cz/rss
twitter
    Následujte nás na twitteru! :)
https://twitter.com/Just_books_M

Divergent - 19.kapitola

KDYŽ VEJDU, většina ostatních nováčků – rozených Dauntlesských a přeměněných – jsou namačkáni mezi řadami lůžek nad sebou, s Peterem ve středu. V obou rukách drží list papíru.
            „Hromadný odchod dětí od Abnegationských vedoucích nemůže být ignorován nebo připsán náhodě,“ čte. „Poslední přeměnění, Beatrice a Caleb Priorovi, děti Andrewa Priora, vyvolávají zpochybnění o neporušenosti Abnegationských hodnot a učení.“
            Chlad pronikne na mou páteř. Christina, která stojí na kraji davu, se dívá přes rameno a vidí mě. Posílá mi ustaraný pohled. Nemůžu se hýbat. Můj otec. Teď Erudovaní útočí na mého otce.
            „Proč by se jinak děti rozhodly jít pryč od takového důležitého muže, který vysvětluje, že životní styl pro ně není obdivuhodný?“ Peter pokračuje. „Molly Atwoodová, kamarádka Dauntlesských naznačuje, že narušení a zneužití výchovy může být na vině. „Jednou jsem slyšela, jak mluví ze spánku,“ říká Molly. „Říkala něco svému otci, aby to přestal dělat. Nevím, co to bylo, ale dává jí to noční můry“.“
            Takže tohle je Mollyina pomsta. Musela mluvit s Erudovaným reportérem, když na něj Christina křičela.
            Usmívá se. Její zuby jsou křivé. Kdybych utekla pryč, udělala bych ji tím laskavost.
            „Co?“ ptám se. Nebo se snažím zeptat, ale můj hlas vychází přiškrcený a skřípavý, a tak si musím odkašlat a říct to znovu. „Co?“
            Peter přestane číst a pár lidí se otočí. Někteří, jako Christina, se na mě dívají se soucitným výrazem, jejich obočí se svraští a ústa jsou ohnutá v koutcích dolů. Ale většina se na mě trochu ušklíbne a jeden na druhého naznačují očima. Peter se otočí jako poslední, s širokým úsměvem na tváři.
            „Dej mi to.“ Říkám a natahuju ruku. Mé tváře hoří.
            „Ale já jsem se čtením ještě neskončil,“ odpoví, v jeho hlase smích. Jeho oči se znovu podívají na papír. „Nicméně, možná, že odpověď nespočívá v morálně připraveného člověka, ale v poškozených ideálech celé frakce. Možná, že odpověď je, že nemáme svěřit naše město do skupiny přesvědčených tyranů, kteří nevědí, jak nás vyvést z chudoby a přivést do prosperity.“
            Řítím se na něj a snažím se mu vyrvat papír z rukou, ale drží ho vysoko nad hlavou, takže na něj nedosáhnu, dokud nezačnu skákat a já nechci skákat. Místo toho zvednu patu a dupnu vší silou, jak jen můžu, kde se kosti v jeho noze drtí. Skřípe zuby a potlačuje sten.
            Pak se vrhám na Molly a doufám, že síla nárazu ji překvapí a porazí ji, ale než stihnu udělat nějakou škodu, studené ruce se obmotají těsně kolem mého pasu.
            „Je to můj otec!“ křičím. „Můj otec, ty zbabělče.“
            Will mě táhne od ní, zvedá mě ze země. Můj dech je rychlejší a já se snažím chytit papír, předtím, než z něj může někdo číst další slovo. Musím ho spálit; musím ho zničit; musím.
            Will mě vleče ven z místnosti a do chodby, jeho nehty zaryté do mé pokožky. Jakmile se dveře za ním zavřou, pustí mě a já do něj strčím tak silně, jak to jen jde.
            „Co? Myslíš, že bych se neubránila tomuto kusu Candorského odpadu?“
            „Ne,“ říká Will. Stojím před dveřmi. „Usoudil jsem, že bych tě měl zastavit, než spustíš v ložnici rvačku. Uklidni se.“   
            Trochu se zasměju. „Uklidnit se? Uklidnit se? Je to má rodina, o které oni mluví, je to má frakce!“
            „Ne, není,“ Pod jeho očima jsou tmavé kruhy; vypadá vyčerpaně. „Je to tvá stará frakce, takže není nic, co bys mohla udělat, takže to můžeš klidně ignorovat.“
            „Posloucháš se vůbec?“ Teplo v mých tvářích je pryč  nádechy jsou tu i nadále. „Tvoje stupidní exfrakce není na Abnegation jen uražená. Ještě volají po svržení celé vlády.“
            Will se zasměje. „Ne, nevolají. Jsou arogantní a tupí, a to je důvod, proč jsem odešel, ale nejsou revolucionáři. Prostě chtějí jen více mluvit, to je všechno, nesnáší, když je Abnegation odmítá poslouchat.“
            „Nechtějí, aby lidé poslouchali, chtějí, aby souhlasili,“ odpovídám. „A neměl bys šikanovat lidi, aby s tebou souhlasili.“ Složím si tvář do dlaní. „Nemůžu uvěřit, že se k nim můj bratr přidal.“
            „Hej. Oni nejsou zas tak špatní,“ říká rázně.
            Přikyvuju, ale nevěřím mu. Nedokážu si představit nikoho, kdo vyšel z Erudite nepoškozený, i když Will se mi zdá v pořádku.
            Dveře se opět otevřou a ven vyjde Christina a Al.
            „Teď je řada na mně, abych se nechala tetovat,“ říká. „Chcete jít někdo s námi?“
            Uhladím si vlasy. Nemůžu se vrátit do ložnice. Když mě tady Will nechá, jsem proti přesile. Má jediná volba je jít s nimi a zapomenout na všechno, co se děje mimo Dauntlesský areál. Už tak mám dost starostí bez obav o mou rodinu.



            Mé rameno stále hoří. Christina mě přesvědčila, abych se k ní připojila na tetování od Dauntlesské těsnosti. Je to kruh, uvnitř s ohněm. Máma nějak nereagovala při pohledu na klíční kost, takže nemám tolik výhrad k samotnému tetování. Jsou tady nedílnou součástí života, stejně jako je nedílná součást mého zahájení učit se bojovat.
            Christina mě taky přesvědčila, abych si koupila tričko, které odhaluje ramena a klíční kost, a znovu černou tužku na oči. Už ji nechci otravovat s námitkami na její pokusy o předělání. Hlavně proto, že část mě si to užívá.
            Will a já jdeme za Christinou a Alem.
            „Nemůžu uvěřit, že sis nechala dát další tetování,“ říká, zavrtí hlavou.
            „Proč?“ říkám. „Protože jsem Stiff?“
            „Ne. Protože jsi…rozumná.“Usměje se. Jeho zuby jsou rovné a bílé. „Tak jaký byl tvůj dnešní strach, Tris?“
            „Příliš mnoho vran,“ odpovídám. „Ty?“
             Zasměje se. „Příliš mnoho kyseliny.“
            Neptám se, co to znamená.
            „Je to vážně fascinující, jak to všechno funguje,“ říká. „Je to v podstatě boj mezi tvým thalamem, který vytváří strach, a tvým čelním lalokem, který vytváří rozhodnutí. Ale simulace je jen ve tvé hlavě, takže i když máš pocit, že ti to někdo dělá, jsi to jenom ty, děláš to sama sobě a…“ přestane mluvit. „Promiň. Zním jako Erudovaný. Je to zvyk.“
            Pokrčím rameny. „Je to zajímavé.“
            Al málem upadne na Christinu a ona plácne rukou první věc, kterou může zachytit a která je shodou okolností jeho tvář. Cukne a pomáhá jí postavit se na nohy. Na první pohled vypadá Al šťastně, ale je tu něco kolem jeho úsměvu. Začínám mít o něj starost.
            Vidím Čtyřku, jak stojí u propasti a kolem něj je skupinka lidí. Směje se tak hodně, že se musí chytnout zábradlí, aby neztratil rovnováhu. Soudě podle lahve v jeho ruce a jasu na jeho tváři, je pod vlivem alkoholu nebo na cestě k němu. Už jsem si začínala myslet, že Čtyřka je přísná, jako voják, ale zapomněla jsem, že je mu taky osmnáct.
            „O - ou,“ říká Will. „Pozor na instruktora.“
            „Alespoň, že to není Erik,“ říkám. „On by nám pravděpodobně zahrál kuře nebo tak něco.“
            „Jasně, ale Čtyřka je děsivá. Pamatuju si, když dala Čtyřka pistoli k hlavě Petera. Myslím, že se Peter pomočil.“
            „Peter si to zasloužil,“ říkám pevně.
            Will se se mnou nehádá. Před pár týdny by toho mohl být schopný, ale teď už jsme všichni viděli, čeho je Peter schopný.
            „Tris!“ zavolá Čtyřka. Will a já si vyměníme pohled, napůl překvapený, napůl obávaný. Čtyřka se odtáhne od zábradlí a jde ke mně. Před námi, Al a Christina přestanou běžet, a Christina se sesune k zemi. Nedivím se jim, že zírají. Jsme tady čtyři a Čtyřka mluví zrovna ke mně.
            „Vypadáš jinak.“ Jeho slova, obvykle rázné, jsou teď pomalé.
            „Takže to jsi ty,“ říkám. A on je – vypadá mnohem uvolněnější, mladší. „Co to děláš?“
            „Flirtuju se smrtí,“ odpoví se smíchem. „Pití blízko propasti. To rozhodně není dobrý nápad.“
            „Ne, to není,“ Nejsem si jistá, jestli mám ráda Čtyřku tímto způsobem. Je na tom něco zneklidňujícího.
            „Nevěděl jsem, že máš tetování,“ říká při pohledu na mou klíční kost.
            Přihne si z láhve. Jeho dech jde cítit silně a ostře. Jako dech méněcenného muže.
            „Správně. Vrány,“ říká. Pohlédne přes rameno na své přátele, kteří pokračují bez něj, na rozdíl od mých. Dodává, „Zeptal bych se tě, jestli nechceš jít s námi, ale neměla bys mě takhle vidět.“
            Jsem v pokušení zeptat se ho, proč chce, abych s ním šla, ale tuším, že to souvisí s jeho lahví v ruce.
            „Jak?“ ptám se. „Opilého?“
            „Jo…no, ne.“ Jeho hlas se ztiší. „Opravdově, myslím.“
            „Budu předstírat, že jsem nic neviděla.“
            „To je od tebe hezké.“ Přiloží rty těsně vedle mého ucha, „Vypadáš dobře, Tris.“
            Jeho slova mě překvapí a srdce poskočí. Kéž by ne, protože soudě podle jeho zavírajících se očí, nemá ponětí, co říká. Zasměju se. „Udělej mi laskavost a drž se dál od propasti, dobře?“
            „Samozřejmě.“ Mrkne na mě.
            Nemůžu si pomoct. Usměju se. Will si odkašle, ale já se nemůžu odvrátit od Čtyřky, i když se vrací ke svým přátelům.
            Pak se Al přiřítí jako valící balvan a uhodí mě do ramene. Zaječím, můj obličej hoří.
            „No, holčičko,“ říká. „Beru tě na večeři.“
            Spočinu lokty na Alových zádech a mávám Čtyřce, když mě odnáší pryč.
            „Myslel jsem, že bych tě zachránil,“ říká Al, když jdeme. Postaví mě. „Co to mělo znamenat?“
            Snaží se, aby to znělo vesele, ale vyznělo to skoro smutně. Pořád se příliš o mě stará.
            „Jo, myslím, že všichni by chtěli znát odpověď na tuhle otázku,“ říká Christina monotónním hlasem. „Co ti řekl?“
            „Nic.“ zavrtím hlavou. „Byl opilý. Ani nevěděl, co říká.“ Odkašlu si. „To je, proč jsem se usmívala. Je to…sranda, takhle ho vidět.“
            „Přesně,“ říká Will. „Možná by nemusel takhle být, protože – “
            Uhodím Willa do hrudi loktem tak silně, že nemůže dokončit větu. Byl dost blízko na to, aby slyšel, co mi řekla Čtyřka, že vypadám dobře. Nepotřebuju, aby to vyprávěl všem, zvláště ne Alovi. Nechci, aby se cítil ještě hůř.
            Doma jsem trávila klidné a příjemné večery s rodinou. Máma pletla šály pro sousední děti. Táta pomáhal Calebovi s domácím úkolem. Byl to oheň v krbu a v mém srdci mír, protože jsem dělala přesně to, co jsem měla dělat, a všechno bylo klidné.
            Nikdy jsem se nestarala o velkého kluka nebo se smála u jídelního stolu, až mě břicho bolelo nebo naslouchala povyk sto lidí mluvících najednou. Mír je zdrženlivý; tohle je volnost.

2 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Super :) Dakujem :)

síma řekl(a)...

tak jo, už to čtu aspon po páté a ještě jsem zdaleka neskončila :D jediný co mě štve je, že Tris nešla s nima :(( jinak díky :)

Okomentovat