Divergent - 2.kapitola

ZKOUŠKY ZAČÍNAJÍ po obědě. Sedíme u dlouhých stolů v jídelně, a testoví administrátoři volají deset jmen v době, kdy každý má jít do jiné testovací místnosti. Sedím vedle Caleba a naproti mně sousedka Susan.

Susaninný otec cestuje po celém městě za jeho prací, takže má auto a vozí ji do školy a ze školy každý den. Nabídl, že by nás odvezl taky, ale Caleb říká, že raději přijdeme pozdě, než abychom ho obtěžovali.

Samozřejmě, že ne.

Testoví administrátoři jsou většinou Abnegationští dobrovolníci, ačkoli v jedné z místností jsou i Dauntlessští a vyzkoušejí nás, protože pravidla říkají, že nás nemůže někdo testovat z naší frakce. Pravidla také říkají, že se na zkoušku v žádném případě nemůžeme připravit, takže nevím, co očekávat.

Můj pohled je směrován od Susan na Dauntlesské stoly přes celou místnost. Smějí se a křičí na hrací karty, které mají na stole. Pak se ještě dívám na další skupinu stolů, kde Erudovaný čte knihy a noviny, v neustálé snaze o větší poznání.

Skupina Amitských dívek ve žluté a červené sedí v kruhu na podlaze v jídelně a hrají nějakou plácanou, která zahrnuje rýmování písně. Každých pár minut jsem slyšela sborový smích, kdy má někdo sedět ve středu kruhu. U stolu vedle nich, Candroští kluci dělají rukama široká gesta. Zdá se, že se o něčem dohadují, ale není to vážné, protože někteří z nich se stále usmívají.

U našeho stolu, Abnegationského, tiše sedíme a čekáme. Frakce napomínají i líné chování a nahrazují samostatné přednosti. Pochybuji, že všichni Erudovaní chtějí studovat po celou dobu nebo že každý Candorský má zábavnou a živou debatu, ale nemůže vzdorovat normám frakcím o nic víc, než já.

Calebovo jméno je zavoláno v další skupině. Jde s jistotou k východu. Nepotřebuji mu přát štěstí, nebo ho ujišťovat, že by neměl být nervózní. Ví, kam patří, a pokud vím, vždy to věděl. Moje nejstarší vzpomínka na něj je z doby, kdy jsme měli čtyři roky. Napomenul mě za to, že jsem dala holčičce švihadlo, aby si na hřišti měla s čím hrát. Už mě moc často nekáže, ale jeho pohled nesouhlasu jsem si zapamatovala.

Snažila jsem se mu vysvětlit, že mé city nejsou stejné, jako jeho - ani jsem nemyslela na to, že bych své místo v autobuse měla dát Candorskému muži - ale nerozumí mi. "Jen dělej to, co musíš," říká pořád. Pro něj je to lehké. Mělo být to být lehké i pro mě.

Je mi blbě od žaludku. Zavřela jsem oči a měla jsem je zavřené asi 10 minut, když si Caleb znovu sedá.

Je bledý. Tře si dlaně o kalhoty jako já, když si chci otřít pot, a když je dává na stůl, třesou se mu. Otevřela jsem ústa, aby mu něco řekla, ale slova nepřichází. Nesmím se ho zeptat na výsledky, není dovoleno, aby mi to řekl.

Abnegationský dobrovolník mluví další kolo jmen. Dva z Dauntless, dva z Erudite, dva z Amity, dva z Candoru, a pak: "Z Abnegationu: Susan Blacková a Beatrice Priorová."

Vstávám, ale kdyby bylo na mě, tak bych zůstala na svém místě po zbytek času. Cítím, že bublina v mé hrudi se rozšiřuje a hrozí, že se probije ven. Přidávám se k Susan k východu. Lidé, které míjím, nás pravděpodobně nemůžou oddělit. Nosíme stejné oblečení a blond vlasy nosíme taky stejným způsobem. Jediný rozdíl mezi námi je v tom, že Susan se necítí na zvracení z toho, co jí řeknou, nebo se jí netřesou ruce tak silně, že lem košile zůstává nehybný.

U jídelny, na nás čeká řada deseti místností. Jsou použity pouze pro zkoušky dovedností, takže jsem v nich nikdy předtím nebyla. Na rozdíl od ostatních místností ve škole, jsou rozděleny ne skly, ale zrcadly. Vidím sebe, bledá, vyděšená a přistupuji k jednomu ze dveří. Susan se na mě nervózně šklebí, když vchází do místnosti číslo 5, a já jdu do místnosti 6, kde na mě čeká Dauntlesská žena.

Nevypadá tak hrozně, jako mladí Duntlesští, které jsem viděla. Má malé, tmavé, hranaté oči a nosí černé sako - jako muž - a džíny. Když se otáčí k zavření dveří, vidím tetování na šíji, černobílý ostříž s červeným okem. Kdybych neměla pocit, že se mé srdce probije do krku, zeptala bych se jí, co to tetování znamená. Něco to znamenat musí.

Zrcadla pokrývají všechny vnitřní stěny v místnosti, kromě stropu. Můžu vidět svůj odraz ze všech stran: šedá látka zakrývající tvar zad, můj dlouhý krk, mé hrbolaté klouby na rukou, vidím, jak se červenám. Na stropě svítí bílé světlo. Ve středu místnosti je sklopená židle, jako u zubaře, se strojem vedle ní. Vypadá to jako místo, kde se stane něco hrozného.

"Neboj se," říká žena, "nebolí to."

Její vlasy jsou černé a rovné, ale ve světle vidím, že místy jsou prošedivělé.

"Posaď se pohodlně," říká. "Jmenuji se Tori."

Neohrabaně sedím v křesle a pokládám si hlavu na opěrku. Ze světla mě bolí oči. Tori se věnuje stroji po mé pravici. Snažím se soustředit na sebe a ne na dráty v její ruce.

"Proč ostříž?" Vyhrkla jsem, když se mi připojily elektrody na čelo.

"Nikdy předtím jsem se nesetkala se zvědavým Abnegationským," řekla a pozvedla na mě obočí.

Třesu se a na kůži na rukou mám husí kůži. Má zvědavost je chyba, zrada Abnegationských hodnot.

Trochu to hučí, když mi přitiskne další elektrody na čelo a říká, "V některých částech starověkého světa, ostříž symbolizoval slunce. Zpátky, když jsem to měla, jsem si říkala, že u mě je vždy slunce a nebudu se bát tmy."

Snažím se nepokládat další otázky, ale nemůžu si pomoct. "Ty se bojíš tmy?"

"Bála jsem se tmy," opraví mě. Stiskla další elektrody na čelo a pokrčila rameny. "Teď mi to připomíná, abych překonala strach."

Stojí za mnou. Tisknu loketní opěrky tak pevně, že se zarudnutí stáhne do kloubů na prstech ruky. Škubne dráty směrem ke mně, a pak je vrací na stroj za ní. Potom mi předává lahvičku čiré tekutiny.

"Vypij to," říká.

"Co je to?" Můj krk se cítí otekle. Ztěžka jsem polkla. "Co to se mnou udělá?"

"Nemůžu ti to říct. Prostě mi věř."

Vydechnu vzduch z plic a přiložím si špičku lahvičky k ústům. Mé oči se zavírají.

Když se otevřely, okamžitě jsem poznala, že jsem někde jinde. Znovu stojím ve školní jídelně, ale všechny stoly jsou prázdné a skrz skleněnou stěnu vidím, že sněží. Na stole přede mnou jsou dva koše. V jednom je kus sýra a v druhém je nůž o délce mého předloktí.

Za mnou ženský hlas říká, "Vyber si."

"Proč?" ptám se.

"Vyber si," opakuje se.

Dívám se přes rameno, ale nikdo tam není. Obracím se zpět ke košům. "Co s tím budu dělat?"

"Vyber si!" křičí.

Když se na mě křičí, strach zmizí a dostaví se tvrdohlavost. Mračím se a zkřížím si ruce.

"Ať je po tvém," říká.

Koše zmizí. Slyším, jak dveře zaskřípaly, a podívám se, kdo to je. Nevidím "kdo", ale "co": Pes se špičatým nosem stojí pár metrů ode mě. Krčí se to na mě a plíží se ke mně, jeho rty čistí tam a zpět jeho bílé zuby. Vrčení se ozývá hluboko v krku a já chápu, proč by sýr přišel vhod. Nebo nůž. Ale už je příliš pozdě. Přemýšlím o utíkání, ale myslím, že pes bude rychlejší než já. Nemůžu s ním zápasit. V hlavě mi buší. Musím se rozhodnout. Když se mi podaří přeskočit jeden stůl a použít ho jako štít - ne, jsem příliš krátká na to, abych přeskočila stoly, a nejsem dost silná, abych zvládla více než jeden.

Pes vrčí a já mám skoro pocit, že mi to vibruje v lebce.

Moje učebnice biologie mi říkala, že psi mohou vycítit strach, protože chemické látky vylučované žlázami člověka ve stavu tísně vylučují to samé, co kořist psa. Vycítěný strach vede k útoku. Pes se posunuje směrem ke mně, jeho drápy škrábou o podlahu.

Nemůžu běžet. Nemůžu bojovat. Místo toho cítím zapáchající dech psa a přemýšlím, co právě jedl. V jeho očích není žádné bělmo, pouze černý lesk.

Co ještě vím o psech? Neměla bych se mu dívat do očí. Vyvolává to agresivitu. Vzpomínám si, že můj otec se mě ptal, jestli nechci psa, když jsem byla malá, a nyní s pohledem upřeným na zem před psími tlapami, si nemůžu vzpomenout, proč. Přichází blíž, stále vrčí. Pokud se dívání do očí je známka agrese, co je pak známka podřízenosti?

Můj dech je hlasitý, ale klidný. Klesám na kolena. Poslední věc, kterou chci udělat, je lehnout si na zem před psa - blížící se zuby na úrovni mého obličeje - ale asi je to ta nejlepší věc, kterou můžu udělat. Natáhnu nohy za sebou a opírám se o lokty. Pes se plíží blíž a blíž, až cítím jeho horký dech na mé tváři. Mé ruce se třesou.

Štěká mi do ucha a já musím pevně sevřít zuby, abych nezakřičela.

Něco hrubého a mokrého se dotýká mé tváře. Pes přestane vrčet, a když zvedám hlavu, abych se na něj podívala znovu, pouze lapám po dechu. Olizoval mou tvář. Zamračeně sedím na patách. Pes položí tlapy na moje kolena a olizuje mi bradu. Krčím se, otírám si sliny z kůže a směju se.

"Nejsi tak zlá bestie, co?"

Zvedám se pomalu, abych ho nevyděsila, ale zdá se, že je to jiné zvíře, než to, co tam stálo předtím. Natahuju opatrně ruku, kdyby byla potřeba, abych ji stáhla zpátky. Pes mi šťouchne hlavou do ruky. Najednou jsem ráda, že jsem si nevzala nůž.

Zamrkám, když otevřu oči, a vidím na druhé straně místnosti dítě v bílých šatech.

Natáhne obě ruce a vříská, "Puppy!"

Jak běží ke psovi po mém boku, otevřu pusu, abych ji varovala, ale je příliš pozdě. Pes se otočí. Místo toho, aby vrčel, pes zuřivě štěká a jeho svaly jsou jako stočený drát. Asi se chystá ke skoku. Nepřemýšlím, prostě skáču; vrhám své tělo na psa a dávám mu ruce kolem tlustého krku.

Moje hlava dopadá na zem. Pes je pryč, stejně tak malá holčička. Místo toho jsem sama - v nyní prázdné zkušebně. Otáčím se v pomalém kruhu a nemůžu se vidět v žádném ze zrcadel. Tlačila jsem do dveří, abych vešla do chodby, ale není to chodba; je to autobus a všechna místa jsou obsazená.

Stojím v uličce a držím se tyče. Nedaleko mě sedí muž s novinami. Nevidím mu obličej, ale vidím jeho ruce, kterými drží noviny. Jsou poškrábané, jako by byly spálené, a svírá je kolem papíru, jako by ho chtěl zmačkat.

"Znáš tohohle chlapa?" ptá se. Poklepává na obrázek na titulní straně novin. Titulek zní: "Brutální vrah konečně zatknut!" Dívám se na slovo "vrah". Už je to dlouho, co jsem četla toto slovo, ale dokonce i jeho tvar mě naplňuje hrůzou.

Na obrázku pod titulkem je mladý muž s prostou tváří a vousy. Myslím, že ho znám, ale nevím, jak to. A ve stejnou dobu mám pocit, že by byl špatný nápad, abych to muži s novinami oznámila.

"No?" v jeho hlase jsem vycítila hněv. "Znáš?"

Špatný nápad - ne, velmi špatný nápad. Srdce mi buší a já pevně svírám tyč, protože kdybych se jí pustila, třásly by se mi ruce. Když mu řeknu, že muže z novin znám, stane se se mnou něco hrozného. Ale můžu ho přesvědčit, že ho neznám. Můžu to dát jasně najevo a mávnout nad tím rukou - ale to by byla lež.

Odkašlávám si.

"Znáš?" opakuje.

Krčím rameny.

"No?"

Otřásla jsem se celým tělem. Můj strach je iracionální, je to jen test, není to reálné. "Ne-e," říkám, můj hlas je nenucený. "Nemám ponětí, kdo to je."

Vstává a konečně vidím jeho obličej. Má tmavé sluneční brýle a jeho ústa jsou ohnutá do úšklebku. Jeho tvář je pokryta jizvami, jako jeho ruce. Sklání se blízko mého obličeje. Jeho dech jde cítit po cigaretách. Není to skutečné, připomínám si. Není to skutečné.

"Lžeš," říká. "Ty lžeš!"

"Nelžu."

"Vidím ti to v očích."

Postavím se zpříma. "To nemůžeš vidět."

"Jestli ho znáš," říká tichým hlasem, "můžeš mě zachránit. Můžeš mě zachránit!"

Zúžím oči. "No," říkám. Má čelist ztuhne. "nemůžu."